Únor 2015

Průzkum uživatelů

23. února 2015 v 23:38 | Daniel
Zdravím!
Chtěl bych poprosit majitele blogů, aby vyplnili tento formulář :) Výsledky budou po sebrání určitém množství dat.
Děkuji

Igelitový gang důchodců

23. února 2015 v 19:57 | Daniel |  Deník vlhké málé školačky
Další důkaz toho že na sebe sereme i ve věcech sraní. Mám totiž rád svého psa a tak jsem mu chtěl dopřáti pěknou hodinovou procházku. Pěkná byla, to jo, někde začíná jaro někde je ještě zima a já si užíval přírody (pes hledal co by zase sežral za svinstvo). A pak to na hafana přijde. Než se nadějete, je tam hromádka. Samozřejmě jsem jako slušný občan exkrement sebral a šel ho hodit do koše, které město zřídilo speciálně pro tento nebezpečný odpad. Nad košem se nachází malá stříška a pod tou stříškou bývají zavěšeny pytlíky pro pejskaře. Jako vždy - žádný tam nebyl. Popojdeme tedy pár metrů a v dáli vidím další odpadkový koš určený pro pejsky a jejich majtele. Ale u něj kdosi stojí. "Kdo to je?" říkáme si já a pes. Důchodce! Pečlivě otrhává všechny sáčky (snad aby si ho neroztrhl) a vkládá je do své tašky. Pomyslel jsem že mu něco řeknu, ale když jsem se o něco podobného pokusil minule, tak ta bába tam na mě řvala snad půl hodiny (že prej co si to dovoluju a že dnešní generace je hrozně nevychovaná). Mávl jsem nad tím rukou a pokračoval ve venčení.

Včera (shodou okolností znovu při procházce) jsme já a pes narazili na pěkné místo. Úplný přírodní ráj. Je neskutečné kolik láhví od vodky a různých kelímků se vejde do prostoru zhruba 1x1,5 metru. Upozorňuji že následující obrázek je pro silné povahy a ekologové mohou mít nad ním závratě.


Bohužel i přes pokusy toto místo vyčistit, sem vždy nějaký bezmozek naháže bordel zpět. Takovýchto míst je ve městě vícero...

Dnešek byl ale jinak moc vydařený. Já a moje kámoška (její blog zde) jsme se rozhodli přihlásit na Psací odpoledne které pořádá Yima. Upřímně - moc se těším :). Tímto ale dobré zprávy pro dnešek neskončily. Náhodou Yima chodí na stejnou školu jako já a náhodou je šéfredaktorkou školního časopisu. Pokud se mi bude kolektiv redaktorů líbit, tak se budu podílet na jeho tvorbě. Následující dva týdny pro mě budou sice velmi náročné, ale budu se na ně těšit :)

Pokud tento článek čte Yima či moje kámoška, moc se jim omlouvám, že se náchází až pod odpadky - promiňte :)

Celulóza s přídavkem viny

22. února 2015 v 20:20 | Daniel |  Rýmandy
Zalehl mě oblak viny,
že upustil jsem papírek.
Kdybych zvedl a nebyl líný,
nezakryl by duši smutek.

Takto jsem se provinil,
vůči naší planetě,
celou Zemi zasviňil,
v jednom malém momentě.

Ještě jednou promiň,
opravdu jsem nechtěl,
moji smrt zaviň.
Duši vem mimo můj těl.

Umřel jsem rychle,
padl jsem na deku.
V krku mě píchá krychle,

- umřel na vdechnutí papírku.

Chvění

22. února 2015 v 16:14 | Daniel |  Téma týdne
Jak já vnímám strach? Chvěji se. Nekotrolovaně se mi začnou třepat ruce a citím jakoby ve mně skákal tenisák. Poslední vetší strach jsem zažil v pololetí. To víte první rok na gymplu, tak jsem byl trochu vystresovanej. Moje testy poté vypadaly jako nějaká šifra, jelikož písmenka byla tak důkladně roztřepaná, že nešla přečíst. Naštestí při psaní testu si vás lidé moc nevšímají.

Mnohem horší situace nastává při jídle. Čekáte ve frontě na oběd - jste v pohodě. Vstupujete do jídelny - cítíte tenisák. Berete si jídlo, otáčíte se k lidem v jídelně - už vám z talířku lítají brambory. Jdete ke stolu, sedáte si, napichujete karbanátek (nebo co to je), snažíte se jej vložit do úst - málem si vypíchnete oko. Ano, takovýto mám já strach. Všichni na mě koukají, jako bych měl tremor. Divné je, že jindy přijdu do jídelny a vpohodě. Žádný tenisák a mám oko. Prostě nic. Zajimalo by mě, co ten třes spouští. Vím jen, že to je strach. Ale z čeho?

A co váš strach? Třese se někdo stejně jako já?

V noci vedle města

22. února 2015 v 15:43 | Daniel |  Rýmandy
Čekám pod strání,
vůně lesa smysly mé mámí.
Po dešti vzduch plný bývá,
avšak dnes měsíc na mě mává.

Volám na něj,
mávám, křičím, skáču!
Ponocný blikne. Hej!
Ticho.

Perioda blogu

22. února 2015 v 13:02 | Daniel |  Deník vlhké málé školačky
Ještě předevčírem jsem měl sto chutí tento blog smazat. Jednak se mi nelíbily omezené možnosti administrace blogu a jednak jsem si chtěl s blogem vytřít prdel (a jednou až ho smažu, tak si předtím vytisku všechny články a udělám to). Potom něco v mém omezeném obvodu na mozku zkratovalo a já se rozhodl - překopu blog. Ne že by to bylo něco závažného, jen jsem změnil vzhled (vyjádřete se prosím v anketě na konci článku).

Ale teď k jiným věcem. Včera se předávali Čeští lvy. To způsobilo kolizi v mém rozpisu filmů na prázdninové večery (ano, máme jaráky - užijte si školu), takže jsem vše o jeden den posunul. Dnes ráno po probuzení jsem ucítil určitou nadrženost se na ty filmy už kouknout. Jenže celý to posral televizní program, když jsem v něm uviděl další báječné filmy (berte to jako tip na večer :D). Pojedeme k moři (na tom jsem byl sice v kině, ale určitě stojí za znovuzhlédnutí) a Diamanty jsou věčné (tuto bondovku jsem taky viděl tisíckrát, jenže tehle flmů se nelze nabažit). Nakonec to dopadne tak, že se zítra ráno probudím s obrovským stojákem na moji milovanou trilogii (Pro hrst dolarů, Pro pár dolarů navíc a Hodný, zlý a ošklivý) a k holičce ani nedojdu.

Další báječnou věcí jsou ty jaráky. Jak si je má člověk užít, když musí pořád něco dělat do školy? To je samá čeština, chemie a podobný sračky a člověk nemá ani čas si šulit honiny.

To jen pro vysvětlenou, kdybych se choval tento týden nenormálně...

Adios

Bolestné zjištění s přídavkem přátelství

15. února 2015 v 21:51 | Daniel |  Deník vlhké málé školačky
Tento den byl pro mne jedním velkým zklamáním. Jednak se na lyžáku pohádala celá třída (já na něm nebyl, já ležel v nemocnici - prostě daňová kurva) a já jsem zvědav jak to v tom ústavu zítra zvládneme. Nejhorší je, že se rozhádala naše "zadní parta" těch co spolu nejvíce kamarádíme (když si to uvědomím tak jsem v té partě jedinej kluk). Bude to peklo.

Dalším "příjemným" zjištěním bylo, že se jedna nejmenovaná dívčina (to je velmi divné a pozoruhodé slovo) kterou mám stále velmi rád, dostala do urči... (vlastně bych o tomto tady neměl psát, jednak určité soukromí lidí, jednak protože jsem zmrd co vám nedopřeje celý článek a taky nechci aby na mě ta osoba měla negativní vztah).

Prostě mě tyto věci mrzí a nejraději bych vrátil čas o rok zpět.

Jakožto pravý skaut jsem si prošel menší krizí po stesku po táboře, což mělo za následek tři hodiny poslouchání trampské hudby (Kryl, Hop Trop, Matuška...)

Jsem divný člověk.

A v nemocnicích píšu básně.

Lži

V zahradě lží sedím,
do hlubin duše tvé hledím.

Vidím v ní podivné temno,
mně to může být jedno.

Zvolila jsis tu cestu sama,
ta cesta ti duši zlámá.

Oči bledé tmou,
do dne naplno žhnou.

Proč ničíš tento svět,
proč střílíš tolik vět.

Někdy je lepší zůstat sám,
být se sebou přeji vám.

Duše vaše bude taky,
ověšena černými vaky.

Na tomto světě končím,

snad na lepším skončím.


Salome národe!