Leden 2015

Špunty do nosu

26. ledna 2015 v 17:49 | Daniel |  Deník vlhké málé školačky
Špunty do nosu. Na tom zbohatnu. Mám totiž rád když jdu k doktorce (jakoby to už nestačilo) a musím si sednout do čekárny. Malé děti kolem vás běhají, štouchají do vás nějakým plastovým krámem (myslím že to byl a bagr) a pak se to stane. Velmi roztomilé děťátko se zastaví, zatřese se, a neméně roztomilý sopel z jeho velmi roztomilého nosánku vyletí. Přímo na vás. Jeho naopak velmi neroztomilá maminka se otočí, podívá se na vás, zavrtí hlavou a obrátí oči v sloup. Vy se s úšklebem podíváte na ruku pokrytou hlenem, na majtele hlenu (to je to dítě - pro ty méně chápavé), vytáhnete kapesník a s velkým odporem si svoji končetinu utřete. Ty špunty by byly fakt užitečný. A možná bych zacpal všechny otvory dětí, protože to tam taky moc nevonělo. Nakonec jsem seděl na chodbě před ordinací.

Rákosníčku!

25. ledna 2015 v 21:54 | Daniel |  Deník vlhké málé školačky
Zase zpět! Po pár dnech v nemocnici (ne nebyl jsem nemocný, jen jsem si udělal pohodlně za vaše daně) kde vlastně ani nevěděli co mi je a přehazovali si mne z jednoho oddělení na druhé, jsem se vrátil domů. První co jsem udělal - zapnul počítač a pustil si písničku. Ve videoklipu je totiž vše v pořádku a uklidňuje mě to, jelikož jsou zde věci z běžného života - ženy co neumí řídit, falešný knír a teplý policajti. Je sice celkem stará, pro někoho obehraná, ale jak říkám, jsou tam ty jistoty normálního světa.
Místo učení a přepisování sešitů, jsem radši vymýšlel jak uvařit padesát žab za míň jak za minutu. Myslím že bych tím dost zkvalitnil stravu v nemocnicích. No a z toho vyvařeného slizu by se mazaly ty hrozně vrzající postele - aspoň by se na nich konečně někdo vyspal (kromě sestřičky s doktorem). No a taky se teším na léto. To město mě už sere a prázdniny nabízí perfektní možnost vypadnout na dva měsíce do přírody, kde nejsou žádní opilci a neříkají vám v noci na ulici: "Ahoj, Rákosníčku!"

Vůbec nemám ponětí o čem tady píšu.

Pololetí

17. ledna 2015 v 22:38 | Daniel |  Deník vlhké málé školačky
Tak po dlouhé době zase otravuju. Poslední článek jsem napsal před Vánoci a to byl ještě "nasraný" a plný chyb (fakt nepochopím jak někdo může napsat "stratit"). V tomto článku si vlastně taky asi zanadávám. Jelikož jsem na gymplu a pololetí se blíží, tak všichni učitelé mají ukrutnou touhu uspokojovat se nad psaním špatných známek do ISu, což má za následek psychické zhroucení mé osoby. Dokonce jsem se přistihl jak si sám se sebou povídám (to by bylo úplně normální, ale já jsem o tom nevěděl) na záchodě. Což se mi nelíbilo, protože na takových místech je človek rád sám. Když jsem tedy ukončil rozhovor se svým lepším já, pokračoval jsem v hroucení. Teď je před námi zhruba týden, takže bojujte dokuď to jde. Nejde mi teď ani to psaní. Ani knížky nečtu. Nic.

Ale nebudu tu jenom brečet. Jak jste si všimli, tak vzhled blogu je nastaven na nějakou defaultní jednoduchou šablonu. To je taky kvůli škole - nemám čas. Když nad tím uvažuji tak na základce to bylo fajn. Když nad tím tak uvažuji znovu, tak tenhle článek je naprosto o hovnu. Tak nic, třeba příště.