Proč?

20. května 2015 v 20:56 | Daniel |  Deník vlhké málé školačky
Proč se moje generace baví tolik o sexu? Proč se moje generace tolik zajímá o návykové látky? Proč jsem v naší generaci jeden z mála normálních?
 

O únavě a nasekaných divočácích

2. května 2015 v 19:19 | Daniel |  Deník vlhké málé školačky
Když bloudíte v jednu ráno Černými lesy, napadá vás spousta myšlenek. Neměl jsem to udělat líp? Co když Putin obsadí Česko? Vypnul jsem žehličku? Nakrmil jsem rybičky? Po pár minutách pokládání filozofických otázek vám zmrzne mozek, takže jsou vám rybičky ukradený a chtěli byste zalézt do postele.

Kolem třetí již kráčíte na nádraží a ve škarpě objevujete nasekaného divočáka zavázaného v pytlích - otřepete se a pokračujete.

Z kapsy vytáhnete svoji Nokii a zjišťujete, že jsou čtyři hodiny. Právě vcházíte do čekárny. Dveře zaskřípají. Modlíte se, abyste neprobudili výpravčího. Roztahujete pončo na zemi, vybalujete spacák a uleháte. Máte přece dvě hodiny čas.

K ránu vás probouzí osobák do Jihlavy. Protahujete se, vylézáte ze spacáku. Výpravčí na vás kouká a pousmívá se. Polonahý běháte mezi lavičkami a sháníte kalhoty, které jste tu někde včera odhodili. Oblékáte se, zíváte, snídáte, zíváte, pijete, zíváte. Krosna je už sbalená a pomalu se přesunujete na perón. Padá cosi jako sníh. V květnu.

Se skřípotem zastavuje vlak, otevíráte dveře, hroutíte se na sedadlo. Do Brna dvě hodiny. Snad nepřejedete.

Kdo to je? On ještě žije?

30. dubna 2015 v 17:32 | Daniel |  Deník vlhké málé školačky
Ač je to velmi divné, poslední týdny žiju relativně v harmoni. Téma týdne není často zajímavé a tak není o čem psát. Proto vám chci jen dát informaci: JÁ ŽIJU!

Každopádně se chystám napsat povídku (pokud se k tomu vůbec dokopu) na námět který mi již dlouho leží v hlavě.

Na konec (Dane, to už je konec? Cože? COŽE?) doporučím povídkový blog mojí kamarádky Yimy. Píše velmi zajímavé povídky - tak neváhejte a čtěte!

P.S. Vstoupil jsem do "klubu" téma týdne a vybírám články na čtvrtek. Ale to je nepodstatné...

"Hodnota článku klesá ke hranici hovna v trávě."
 


Základní věta mého dětství

13. dubna 2015 v 21:21 | Daniel |  Téma týdne
Po dlouhé době zase téma na které vím co napsat. Jen se smějte. Věta která mě provázela celý druhý stupeň základní školy. Již v té době jsem byl magor (nebo jsem lidem alespoň tak připadal) a měl "občas" odlišné nápady od ostatních, což se neobešlo bez posměšků a psychické šikany. V mysli se zacyklily věty právě tohoto charakteru.

"Jen se smějte. Jednou budu slavný a všem vám ukážu."

Tyto myšlenky často doprovázela představa školního večírku. Konkrétně setkání za dvacet let. Všichni mí nepřátelé nechutně chudí a já daleko za vodou. Přijdou ke mně, budou si chtít půjčit a já řeknu: "Ne ne, hovadům nepůjčuji."

Samozřejmě mi bylo asi dvanáct let a dnes už vím že slavný nebudu. Vlastně ani nechci. Je asi lepší se věnovat tomu, co vás baví a mít soukromí.

Jen se smějte, ale jednou to budete vy, kteří budou ležet u mě v ordinaci na gauči.

Sepsáno levou hemisférou počas snění té pravé...

Tříbodový měsíc

12. dubna 2015 v 12:00 | Daniel |  Deník vlhké málé školačky
Vlastně ani nevím, proč jsem tak dlouhou dobu nepsal na blog. Možná to bylo mojí nezměrnou leností a schopností naprosté ignorace.

Zmínil bych se o nejdůležitějších událostech měsíce:

1. Byl jsem přijat do redakce školního časopisu. Bohužel to nese spoustu povinností, jako například: napsat články (vzhledem k tomu v jakém stavu je blog tak se opravdu bojím), nezklamat šéfredaktorku Yimu nebo se angažovat se v diskuzích. Na druhou stranu nese tato "práce" i ovoce. Je super stát se "slavným" v rámci školy (teda až to číslo vyjde) nebo se ulejvat z nudných dlouhých hodin dějepisu. Stále je mi ale záhadou, proč si mě Yima vybrala, když ode mne nečetla žádnou kloudnou věc.

2. Dělám sazbu skautského časopisu. Teda dělám znaméná, že začnu dělat až tak den před finálním schválením. Co k tomu dodat - lenost vítězí.

3. Od prvního dubna začínám společně s mými kluky z družinky žít modrým životem (kdo neví googlí). Asi každý skaut ví, co to obnáší. Po zhruba týdnu a půl zjišťuji, že jsem daleko za klukama. Mají mnohem více vybarvených políček jak já. Tak jde vedoucí příkladem.

Z tohoto článku upřímně nemám vůbec radost a dobrý pocit. Byl psán násilím a z úplného tvůrčího dna.

Průzkum uživatelů

23. února 2015 v 23:38 | Daniel
Zdravím!
Chtěl bych poprosit majitele blogů, aby vyplnili tento formulář :) Výsledky budou po sebrání určitém množství dat.
Děkuji

Igelitový gang důchodců

23. února 2015 v 19:57 | Daniel |  Deník vlhké málé školačky
Další důkaz toho že na sebe sereme i ve věcech sraní. Mám totiž rád svého psa a tak jsem mu chtěl dopřáti pěknou hodinovou procházku. Pěkná byla, to jo, někde začíná jaro někde je ještě zima a já si užíval přírody (pes hledal co by zase sežral za svinstvo). A pak to na hafana přijde. Než se nadějete, je tam hromádka. Samozřejmě jsem jako slušný občan exkrement sebral a šel ho hodit do koše, které město zřídilo speciálně pro tento nebezpečný odpad. Nad košem se nachází malá stříška a pod tou stříškou bývají zavěšeny pytlíky pro pejskaře. Jako vždy - žádný tam nebyl. Popojdeme tedy pár metrů a v dáli vidím další odpadkový koš určený pro pejsky a jejich majtele. Ale u něj kdosi stojí. "Kdo to je?" říkáme si já a pes. Důchodce! Pečlivě otrhává všechny sáčky (snad aby si ho neroztrhl) a vkládá je do své tašky. Pomyslel jsem že mu něco řeknu, ale když jsem se o něco podobného pokusil minule, tak ta bába tam na mě řvala snad půl hodiny (že prej co si to dovoluju a že dnešní generace je hrozně nevychovaná). Mávl jsem nad tím rukou a pokračoval ve venčení.

Včera (shodou okolností znovu při procházce) jsme já a pes narazili na pěkné místo. Úplný přírodní ráj. Je neskutečné kolik láhví od vodky a různých kelímků se vejde do prostoru zhruba 1x1,5 metru. Upozorňuji že následující obrázek je pro silné povahy a ekologové mohou mít nad ním závratě.


Bohužel i přes pokusy toto místo vyčistit, sem vždy nějaký bezmozek naháže bordel zpět. Takovýchto míst je ve městě vícero...

Dnešek byl ale jinak moc vydařený. Já a moje kámoška (její blog zde) jsme se rozhodli přihlásit na Psací odpoledne které pořádá Yima. Upřímně - moc se těším :). Tímto ale dobré zprávy pro dnešek neskončily. Náhodou Yima chodí na stejnou školu jako já a náhodou je šéfredaktorkou školního časopisu. Pokud se mi bude kolektiv redaktorů líbit, tak se budu podílet na jeho tvorbě. Následující dva týdny pro mě budou sice velmi náročné, ale budu se na ně těšit :)

Pokud tento článek čte Yima či moje kámoška, moc se jim omlouvám, že se náchází až pod odpadky - promiňte :)

Celulóza s přídavkem viny

22. února 2015 v 20:20 | Daniel |  Rýmandy
Zalehl mě oblak viny,
že upustil jsem papírek.
Kdybych zvedl a nebyl líný,
nezakryl by duši smutek.

Takto jsem se provinil,
vůči naší planetě,
celou Zemi zasviňil,
v jednom malém momentě.

Ještě jednou promiň,
opravdu jsem nechtěl,
moji smrt zaviň.
Duši vem mimo můj těl.

Umřel jsem rychle,
padl jsem na deku.
V krku mě píchá krychle,

- umřel na vdechnutí papírku.

Chvění

22. února 2015 v 16:14 | Daniel |  Téma týdne
Jak já vnímám strach? Chvěji se. Nekotrolovaně se mi začnou třepat ruce a citím jakoby ve mně skákal tenisák. Poslední vetší strach jsem zažil v pololetí. To víte první rok na gymplu, tak jsem byl trochu vystresovanej. Moje testy poté vypadaly jako nějaká šifra, jelikož písmenka byla tak důkladně roztřepaná, že nešla přečíst. Naštestí při psaní testu si vás lidé moc nevšímají.

Mnohem horší situace nastává při jídle. Čekáte ve frontě na oběd - jste v pohodě. Vstupujete do jídelny - cítíte tenisák. Berete si jídlo, otáčíte se k lidem v jídelně - už vám z talířku lítají brambory. Jdete ke stolu, sedáte si, napichujete karbanátek (nebo co to je), snažíte se jej vložit do úst - málem si vypíchnete oko. Ano, takovýto mám já strach. Všichni na mě koukají, jako bych měl tremor. Divné je, že jindy přijdu do jídelny a vpohodě. Žádný tenisák a mám oko. Prostě nic. Zajimalo by mě, co ten třes spouští. Vím jen, že to je strach. Ale z čeho?

A co váš strach? Třese se někdo stejně jako já?

V noci vedle města

22. února 2015 v 15:43 | Daniel |  Rýmandy
Čekám pod strání,
vůně lesa smysly mé mámí.
Po dešti vzduch plný bývá,
avšak dnes měsíc na mě mává.

Volám na něj,
mávám, křičím, skáču!
Ponocný blikne. Hej!
Ticho.

Kam dál